Quentin Tarantino je režisérský a scenáristický bůh. Má dva Oscary, herecké hvězdy se doslova rvou o to, aby mohly hrát v jeho filmu, a v Hollywoodu si může točit, co chce. Obvykle to totiž buď vydělá, nebo jde o dostatečně velkou pecku na to, že nikdo moc neřeší, když to nevydělá. Tarantino film a televizi miluje. A rozhodl se, že ve svém nejnovějším díle složí poklonu právě těmhle dvěma věcem. Jeho Tenkrát v Hollywoodu tak měl být výlet do Mekky filmového průmyslu a do šedesátých let. Ale ne do těch opravdových, spíš do takových, jak si je Tarantino pamatoval.
Děj se točí okolo Ricka Daltona a Cliffa Bootha. Ti dva jsou kolegové a kámoši, Rick se živí jako herec, Cliff mu dělá kaskadéra. Dalton se proslavil seriálem Zákon odměny, kde hrál nekompromisního lovce lidí, jenž na divokém západě pátrá po desperátech a nápis „Hledá se mrtvý nebo živý“ přestává číst někde v půlce. Tenhle drsňák ví, že je jednodušší napálit svému protivníkovi kulku do hlavy než ho tahat na šibenici.
zdroj:
tisková zpráva
Bohužel Zákon pomsty nedávno skončil a Rick ne a ne najít nový seriál nebo roli, která by mu mohla pomoci nakopnout skomírající kariéru. Je sice pořád hvězda a vedle něj bydlí režisér Roman Polanski a nádherná herečka Sharon Tate, ale ví, že mu ujíždí vlak. Naneštěstí on, ani jeho kamarád Cliff nebo sousedé netuší, že do pohodového života hollywoodských celebrit brzy vstoupí Charles Manson a jeho sekta. A s ní i krutá vražda, která otřásla světem.
Jsem velký fanda Tarantina. Všechny filmy jsem viděl, půlku z nich několikrát a baví mě, jak si už tři dekády udržuje osobitost a neztrácí nic ze svého režisérského a scenáristického nadšení. A na Tenkrát v Hollywoodu jsem se těšil. Hodně. A byl jsem zklamaný. A vlastně taky hodně. Problém ale nejspíš není samotný film, nýbrž jeho téma.
zdroj:
tisková zpráva
Tenkrát v Hollywoodu vypadá skvěle. Tarantinovy hrátky s kamerou v dialozích při natáčení westernového seriálu jsou chytré i zábavné, projížďka ulicemi zářícího Los Angeles šedesátých let vizuálně vyráží dech. I herci tu odvádějí absolutní výkony. Nejvíc prostoru si pro sebe samozřejmě urvali Leonardo DiCaprio a Brad Pitt, přičemž ten první tu bojuje sám se sebou a faktem, že cítí, že jeho hvězdný čas se chýlí ke konci, a druhý se zase stoicky klidně vyrovnává s tím, že už má to nejlepší za sebou.
A jejich kamarádství jim člověk doslova žere od první vteřiny. Margot Robbie je tu nadpozemsky krásná a další hvězdy dovedou zaujmout i na minimu prostoru. Celkově se na to prostě dobře dívá. Jen to není moc zábavné. Proč? No… to už je trošku složitější.
zdroj:
tisková zpráva
Tenkrát v Hollywoodu evidentně skutečně je hodně osobní projekt, bohužel Tarantino se v něm obrací k době a ke kultuře, kterou v Česku prakticky neznáme. Seriály, na něž se odkazuje, tu většinou nikdo nikdy neviděl a jejich názvy jen málokomu něco řeknou. Například u Nespoutaného Djanga vycházel Tarantino z westernů, jaké znají i diváci uprostřed Evropy. Spoustu z nich, nebo alespoň jejich styl a pravidla, jsme znali i my. Ne třeba konkrétně, avšak díky hudbě a známé atmosféře se člověk zkrátka mohl naladit na stejnou vlnu jako Tarantino a film si užít.
Podobné to bylo i u Hanebných panchartů. I když člověk „nevěděl“, z čeho mistr zrovna vychází, měl alespoň tušení a mohl se vézt s ním. Tady ne. Tenkrát v Hollywoodu mi svým způsobem připomnělo Tarantinovu Jackie Brown. Ne stylem nebo příběhem, ale tím, že čeští fandové Pulp Fiction se v roce 1997 těšili na další režisérův film a dostali něco, co do značné míry nemohli pochopit, protože Jackie Brown vycházela z žánru blaxploitation, který tehdy u nás neznal prakticky nikdo.
I v Tenkrát v Hollywoodu tak často budete koukat na plátno, na němž se děje něco, u čeho tušíte, že to asi má být cool, vtipné, dramatické nebo chytře vymyšlené, protože to vychází „z něčeho“, ovšem asi mnohdy nebudete mít tušení z čeho. A pak je sakra těžké do filmu proniknout.
zdroj: Falcon
Vůči Tarantinovi by nebylo fér tvrdit, že odvedl špatnou práci. Neodvedl, Tenkrát v Hollywoodu je herecky výtečné, vizuálně strhující a příběhově minimálně zajímavé. Jen zkrátka pracuje s něčím, co divák z malé země uprostřed Evropy nezná a logicky si pak nový režisérův film nemůže tolik užít tak moc jako věcí znalé publikum v Americe.
Na rozdíl od starých kung-fu filmů, westernů, válečných filmů o zabíjení nácků a dalších je pro mě to, z čeho Tarantino vycházel ve své novince, velká neznámá. A tak jsem si to užil asi jen napůl. Vidět byste to ale určitě měli i tak. Už kvůli lahůdkovému závěru.
