Wonka má svou fantaskní, přesto však zajímavou logiku. Domnívá se, že největšími světovými odborníky na skořápky ořechů jsou veverky. Žádný jiný stroj či tvor, člověka v to počítaje, není schopen oddělit špatný oříšek od dobrého v tak krátké době a v takové rychlosti. Když Wonka s dětmi vstoupí do třídírny oříšků, uvidí děti sto veverek za malými stolečky, kde každá dělá to, v čem je nejlepší. Každý oříšek ohodnotí čichem a poklepem a podle toho se rozhodne, zda se jím bude dál zabývat. Stejně jako Wonka, i Tim Burton chtěl opravdové trénované veverky.
„Když jsem zjistil, co je ve hře, trochu mě to vystrašilo,“ říká trenér zvířat Mike Alexander z profesní organizace Birds & Animals Unlimited. Alexander již s Burtonem pracoval na Planetě opic jako cvičitel šimpanzů, „s veverkami je těžká práce a vytrénovat jich stovku, je téměř nemožné.“ Výsledná podoba scény ve filmu se skládá ze spojení animatronických modelů, počítačových efektů a čtyřiceti živých veverek. Alexanderův tým, který tvořilo pět trenérů, strávil 19 týdnů výcvikem, kdy se snažili věnovat každému tvorečkovi zvlášť. Většina zvířat pocházela ze soukromí, některá byla nalezena v útulku pro opuštěná zvířata. Když je jednou veverka ochočena, nemůže podle britských zákonů, stejně jako jakékoliv jiné původně divoké zvíře, do volné přírody.
Jakkoli jsou veverky „velmi fotogenické“ a vysoce inteligentní, zachází se s nimi velmi těžko. Jsou to totiž velmi nepředvídatelní tvorové. „Jsou nerady v klidu, těžko je udržíte na jednom místě. První týdny jsme cvičili jen to, že vyšly ze svých klícek a přiběhly k nám. Necvičili jsme nic, co by měly v budoucnu umět. Dělali jsme jen malé krůčky,“ říká Alexander, „když se naučily sedět, postoupili jsme k práci s oříšky. Naučili jsme je, jak oříšek popadnout a dát jej do kovové misky. Přesně tohle sice ve filmu nedělají, ale jakmile pochytí princip toho, co se po nich chce, může být miska nahrazena pásovým podavačem. Jakmile pochytí základy, učí se rychleji a vše lépe odsýpá. Každá z veverek dostala své jméno a záhy došlo k tomu, že veverky se začaly projevovat jako individuality. Všimli jsme si, že i jejich zájem o oříšky byl značně rozdílný. Některé neprojevovaly vůbec žádný zájem, jiné je třímaly prakticky neustále.“
Ty, které se neprokázaly jako „odbornice na oříšky“, přešly do druhé skupiny, kde se připravovaly pro jiné scény. Ty nejchytřejší veverky dělaly s oříšky. „Tim chtěl, abychom použili živých veverek kdykoliv jen to bude možné,“ poznamenává supervizor zvláštních efektů Nick Davis, „ale některé věci jsou již za jejich fyzickými možnostmi. Jako například házení oříšků přes jejich záda. To by jejich těla nezvládla. Takže naším úkolem bylo udělat digitální veverky natolik realistické, aby nikdo nepoznal přechod. Veverky mají svou energii a to se na nich Timovi líbilo nejvíce. Proto s nimi nechtěl natáčet zrychlené pasáže či jakkoliv zasahovat do většiny jejich přirozených omezení.“
Digitálně se do výsledku zasahovalo pokud možno až tehdy, když už to jinak nešlo. Například při scénách zmnožení, kdy veverky seskočí ze svých míst a běží vstříc malé Veruce. „Všechny umí skákat, ale bohužel je nepřinutíte, aby to udělaly jedna po druhé. Museli jsme tedy natočit každou veverku ve skoku zvlášť a pak vše digitálně synchronizovat do jednoho záběru,“ říká supervizor zvláštních efektů Davis.