Osobnost španělského režiséra Luis Buñuela není jistě třeba příliš představovat. Nicméně z jeho tvorby jsou nám nejznámější buď jeho raná díla ještě úzce spojená se surrealismem (Andaluský pes, 1929; Zlatý věk, 1930) nebo filmy francouzského období (např. Deník komorné, 1963; Kráska dne, 1967; Diskrétní půvab buržoazie, 1972). Přitom Luis Buñuel strávil v Mexiku téměř dvacet let a natočil zde dvacet jedna filmů. Mezi nimi jsou jak díla hluboce filozofická, tak úspěšné komerční filmy nebo i propadáky. O žádném z jeho filmů nelze ovšem jednoznačně tvrdit, že by byl špatný. Naopak génius Buñuel dokázal, že je schopen točit vše- od dobrodružných filmů přes komedie až po komplikované psychologické studie plné složitých odkazů.
Co vlastně přivedlo Luise Buñuela do Mexika? V době španělské občanské války je režisér ve službách republikánské vlády vyslán nejdříve na velvyslanectví do Paříže a následně je povolán do New Yorku, kde má dohlížet na dokončovací práce dvou protifrankistických filmů. V roce 1941 se stává zaměstnancem Muzea moderního umění, kde dohlíží na výrobu anglických, španělských a portugalských verzí dokumentárních filmů (např. i na dabování filmu Leni Riefenstahlové Triumf vůle). Když vyjde najevo, prostřednictvím textů Salvadora Dalího, že Buñuel je ateista a nenapravitelný buřič, je z muzea propuštěn.
Píše se rok 1944 a mistr nastupuje u společnosti Warner, jako režisér dabingu. V domě René Claira, který působí v té době v Hollywoodu, se setkává s francouzskou producentkou Denise Tutalovou, která mu navrhne, aby natočil divadelní hru Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby. A s tímto záměrem odjíždí v roce 1946 do Mexika. Divadelní hru svého velkého přítele sice Luis Buñuel nikdy nenatočil, zato se v Mexiku usadil. Dal přednost tvorbě v zaostalejší zemi než působení v Hollywoodu, který bytostně nenáviděl se vším, co reprezentoval. Pro něj byla továrna na sny dokonalým pohřebištěm talentu a novátorství.
První mexický film Gran Casino začal natáčet v roce 1946 a byl to naprostý propadák. Buñuel neměl tento film nikdy rád a vyjadřoval se o něm velmi pohrdlivě. Nicméně každý Buñuelův film je něčím zajímavý nebo významný a to včetně těch špatných. V Gran Casinu je to dokonalý obraz mexického kovboje tzv. charro, kterého ztvárnil Jorge Negrete – velká hvězda mexického filmu a miláček národa. Ovšem obchodní neúspěch filmu způsobil nucenou tříletou přestávku. V roce 1949 se Buñuel mohl konečně vrátit k filmu komedií Velký světák (El gran calavera). A tady začíná jeho spolupráce s Luisem a Janetou Alcorizovými, kteří se stali jeho velkými přáteli na celý život a patřili mezi ty šťastlivce, pro které byl Luis Buñuel ochoten napsat scénář, aniž by film chtěl režírovat.
Po Velkém světákovi natočil Buñuel v roce 1950 film Zapomenutí. Jeden z jeho nejlepších filmů a také jedno z nejvýznamnějších děl mexického a latinskoamerického filmu vůbec. Luis Buñuel dokonale realistickým způsobem zobrazil život dětí na okraji společnosti bez domova a bez rodin. Režisér se nejdříve pečlivě seznámil se skutečnou situací a až po té začal psát a natáčet. Film před několika lety uvedla také Česká televize.
Krutý svět dětí bez dětství působil tak drsně, že v Mexiku se zvedla vlna nevole proti jeho uvedení do kin. Možná trochu až mystický film je zahalen rouškou tajemství dodnes. Mám na mysli jeho vznik – např. v devadesátých letech byl v Mexickém národním archívu objeven druhý konec filmu. Záhada je, že ani Buñuel, ani jeho spolupracovníci se nikdy o jiném konci nezmiňovali. V tom samé roce jako Zapomenutí vznikl i další významný film – Susana, tělo a ďábel. Z průměrné rančerské komedie vznikl příběh plný erotiky a otevřené kritiky falešné morálky. Následovaly s menším úspěchem filmy – Podvodníkova dcera (La hija del engaño, 1951), Žena bez lásky (La mujer sin amor, 1951) a Cesta do nebe (Subida al cielo, 1951).
Rok 1952 se nesl ve znamení trojice filmů, z nichž každý představuje úplně jiný žánr. Prvním filmem je Násilník (El bruto) – vznešené melodrama o zamilovaném surovci. Je těžké vyjmenovat všechny okolnosti, které postupně změnily výslednou podobu filmu. Je jisté, že Buñuel se tímto příběhem vrátil ke svému oblíbenému tématu „amor loco“ a „amor normal“ (šílené a normální lásky).
Dobrodružství Robinsona Crusoe je Buñuelovým prvním anglicky mluveným filmem a také prvním filmem, kde stál za kamerou Alex Phillips ( významný mexický kameraman pocházející z Kanady si zde zaexperimentoval s materiálem Pathecolor). Film byl mistrovým prvním mezinárodním úspěchem a anglický časopis Sight and Sound ho vyhlásil za nejlepší film roku.
Ovšem vrcholem je film On (Él). Dílo mnoha tváří a mnoha významů. Lze ho sledovat jako slabší odvar Hitchcocka, jako černou komedii nebo jako studii nenormálního jedince žijícího v normální společnosti. Přitom jde o jednoduchý příběh paranoidního muže, který terorizuje svou manželku. Film výjimečný i tím, že je jedním z mála Buñuelových filmů, kde se neobjeví žádné zvíře. A opět následuje trojice filmů poněkud rozdílné úrovně. Propasti vášní (Abismos de pasión, 1953) jsou filmovou adaptací románu Emily Brontëové Na větrné hůrce. Ve stejném roce pak vznikla lehce odborářská komedie mikropříběhů Přízrak jede tramvají (La ilusión viaja en tranvía). Film Řeka a smrt (El río y la muerte) z roku 1954 je zajímavou studií o problému krevní msty v Mexiku, i když příběh může působit poněkud těžkopádně pro svou didaktičnost.
Rok 1955 je pro Buñuela ve znamení jednoho z jeho vrcholných děl – Pokus o zločin (Ensayo de un crimen), pro Evropu zvolil režisér distribuční název Zločinný život Archibalda de la Cruze. Kdybychom měli hledat osobnosti, které nejvíce ovlivnily dílo Luise Buñuela, byly by to Donatien Alphonse François de Sade a Federico García Lorca a právě jejich vliv je v tomto díle silně cítit. Toto zvláštní spojení možná vysvětluje dialektickou bohatost, která prýští z Buñuelových filmů. Lorca byl bezpochyby mistrovým velkým přítelem a asi také proto režisér celý život odmítal natočit o něm životopisný film. Pokus o zločin je příběhem muže, který se snaží spáchat zločin, ale nikdy se mu to nepodaří. Dle autora je tento film jeden velký žert a opravdu ho lze takto chápat. Nicméně zkušený divák pozná, že v případě Buñuelových filmů lze vždy najít tisíc dobrých důvodů, proč hledat skryté významy v jeho filmech. Hlavní ženskou roli ztvárnila Miroslava Sternová velká hvězda mexického filmu, které spáchala v 50. letech sebevraždu. A jak jméno napovídá, šlo českou Židovku, která emigrovala s rodiči do Mexika v období II. světové války.
Po dokončení Pokusu o zločin odjel Luis Buñuel natáčet do Francie. A přestože se do Mexika vrátil, aby natočil ještě šest filmů, je Pokus o zločin všeobecně považován za konec mexického období. V roce 1956 následovala mexicko-francouzská koprodukce Smrt v této zahradě (La muerte en este jardín) v hlavních rolích se Simone Signoretovou a Michelem Piccolim. Pro režiséra bylo natáčení utrpením, protože Simone Signoretová byla v té době bláznivě zamilovaná do Yvese Montanda a dělala všechno proto, aby mohla natáčení přerušit a odjet za svým miláčkem.
Z tohoto pozdního období v Mexiku vynikají především tři filmy – Nazarín (1958), Anděl zkázy (El ángel exterminador, 1962) a Šimon z pouště (Simon del desierto, 1964). Nazarín je příběhem kněze, který se snaží žít věrně dle evangelia. Jde o neuvěřitelně mnohovrstevnatý film navazující na buñuelovské morality. Na téma Buñuel a náboženství navazuje i Šimon z pouště – film zjevení. Režisér ho bohužel nemohl z finančních důvodů dokončit a tak nám zůstalo středometrážní torzo. Anděl zkázy je dokonalou surrealistickou hříčkou o skupině mešťáků, kteří po večírku nemohou z neznámých příčin opustit pokoj hostitele.
A ještě jeden film stojí za zmínku. Jde o poněkud polozapomenuté dílo, které je druhým mistrovým filmem natočeným v angličtině. Buñuel odmítl odjet točit do Států a raději se uchýlil do Acapulca. Tento film z roku 1960 se jmenuje Mladé děvče (The Young One) a je jakousi variací Lolity po buñuelovsku.
Účelem tohoto textu samozřejmě nebylo a ani nemohlo být rozebrat všechny filmy Luise Buñuela natočené na americkém kontinentě, šlo spíše o připomínku méně známé části jeho tvorby. Mexické období Luise Buñuela by si zasloužilo rozsáhlejší retrospektivu i v Čechách, protože je ukázkou talentu, který bez velkých efektů a vysokého rozpočtu dokázal střídat žánry a přitom bavit i provokovat.
