„Dlouho jsem toužil udělat film, v němž bych se mohl věnovat drobným detailům - hmyzu, světlu v listí, letícímu chmýří a vůbec mne zajímalo, co se na scéně odehrává, když herci odejdou. Různě jsemto do svých filmů pašoval, ale šlo to těžko.“ vysvětluje režisér Jan Svěrák impulzy k natočení filmu, jehož hlavními, ale nikoliv jedinými, hrdiny jsou loutky. „Napadlo mne tedy změnit měřítko a zasadit příběh přímo do mikrosvěta, jeho protagonisty udělat dostatečně malé, aby kořeny stromu byly dekorací, světlo v malinových listech dělalo atmosféru, chmýří bylo rekvizitou a veškerý hmyz přirozeným komparsem,“ dodává Jan Svěrák, který je zároveň autorem scénáře a jako u většiny svých posledních filmů také producentem.

Nejoblíbenější hračkou šestiletého Ondry je plyšový Kuky.  A právě toho mu maminka vyhodí do popelnice. Z Kukyho se totiž sype dřevitá vlna a to není dobré pro Ondrovo astma. Večer před spaním si Ondra představuje, jak se Kuky touží vrátit domů a co pro to všechno musí podniknout ve světě lesních zvířat a bytostí, která, na rozdíl od něj, nejsou na mazlení zvyklá.  A tak naivní dětská fantazie opřená o předškolní vědomosti a živená steskem po milované hračce spřádá dojemný a napínavý příběh o medvídkovi, který chtěl zůstat na poličce, ale musel se postavit na své plyšové nohy a stát se hrdinou.

Kuky se vrací představuje v kontextu současné domácí kinematografie skutečně jedinečný snímek. Nejen pro své zaměření na rodinné publikum, spojující dětského i dospělého diváka, ale také pro novátorský způsob, jakým byl natočen. V době, kdy počítačová grafika dokáže dokonale napodobit přírodu,  jde film Kuky se vrací jaksi proti proudu a ukazuje přírodu skutečnou. Ručně voděné loutky v ní rozehrávají příběh plný vtipných dialogů a akčních scén, který upoutá svou naivní opravdovostí.