Po uměleckém dokumentárním snímku Putování tučňáků je tu další film, který se snahou o realističnost zachycuje každodenní život těchto ptáků. Scény rozmnožování, zahřívání vajec a péče o potomstvo jsou však tentokrát pouze východiskem k dramatu na téma střetu konformity a jedinečnosti.
Svět počítačově animovaných filmů je pestrobarevný a rozjásaný; většina z nich překypuje barvami a více či méně zdařilými pokusy o vtipné hlášky. Snímek Happy Feet do tohoto hlavního proudu nezapadá už svým barevným laděním: odehrává se v Antarktidě a jeho hrdinové jsou tučňáci; tvůrci tedy byli převážně odkázáni jen na černou a bílou. A také celkové ladění příběhu je o něco vážnější, než jsme u současných animáků zvyklí.
Jeho zápletka je opravdu prostinká. V pospolitosti tučňáků císařských je zvykem, že životního partnera si ptáci hledají a přivolávají pomocí zpěvu (i když skuteční tučňáci zřejmě před pářením nevyluzují hity pop-music jako v tomto filmu). Hlavní hrdina, tučňák Brumla, nemá ke zpěvu ani to nejmenší nadání, zato umí skvěle stepovat. V konformním světě černobílých ptáků si však právo na svou odlišnost musí teprve vybojovat…
Happy Feet na první pohled zaujme dokonalou animací. Tučňáci vypadají velmi realisticky, jejich batolivá chůze na souši působí kupodivu spíš ladně než neohrabaně a pod vodou se z nich stávají mrštná torpéda. Určitým problémem (především pro dětské diváky, ale nejen pro ně) je ale to, že stejně jako skuteční tučňáci, i ti filmoví se k nerozeznání podobají jeden druhému. Samotnému Brumlovi tvůrci i v dospělosti ponechali stylizované rysy tučňáčího mláděte (rozčepýřené peří a hlavně bílé kruhy kolem očí), s jejichž pomocí ho v davu okamžitě identifikujeme. Ale rozpoznat od sebe Brumlovu matku, otce či Glorii, dívku jeho snů, je pro diváka docela oříšek.
Samotné téma filmu není nijak originální. Jinakost hlavního hrdiny a nutnost se s ní vypořádat se stala východiskem desítek nejrůznějších dětských filmů, a kromě těch zdařilejších (Shrek) dala vzniknout i takovým paskvilům, jako je zánovní disneyovka Strašpytlík. Konvenčnější tvůrci by se zřejmě spokojili s tím, že by Brumlu nechali řešit si svůj problém se zpíváním mezi vrstevníky, případně s rodiči. Tvůrci Happy Feet ale svého hrdinu ženou do ještě vážnějšího konfliktu: jeho stepování se totiž nelíbí zkostnatělým šéfům celé tučňácké komunity. Ti jsou dokonce přesvědčeni, že tohle porušení starých pořádků zavinilo povážlivý úbytek ryb v okolních vodách. Brumla se proto vydává na dalekou cestu, aby zjistil, kdo jim doopravdy bere ryby, a sejmul tak ze sebe těžké obvinění…
Roli veselého kámoše, který do vážného příběhu vnáší trochu humoru, sehrálo trio tučňáků kroužkových, kteří jsou ve filmu vylíčeni jako živočišný druh oplývající bezstarostným pohodářstvím (v příkrém kontrastu k tučňákům císařským, jimž je vlastní úzkostlivost, ctižádostivost a věrnost tradicím). Tučňáci kroužkoví mají navíc tu výhodu, že jsou o hlavu menší než jejich císařští příbuzní, takže není těžké je od nich rozeznat.
Jinak ale ve filmu citelně chybí výrazné vedlejší postavy. S výjimkou Brumly všichni ptáci splývají do jediného mnohasethlavého davu. Tučňáci navíc nemají téměř žádnou mimiku ani gestikulaci, takže veškerá charakterizace postav závisí výhradně na hereckém (a pěveckém) umu jejich dabérů. „Herecké výkony“ jsou tím pádem poněkud nemastné neslané a příběhu scházejí emoce.
Třebaže film Happy Feet sklidil v zahraniční velmi pochvalné recenze, domnívám se, že je pozoruhodný především jako mistrovské cvičení v nových animačních technikách. (Ty jsou místy opravdu působivé: ve finále se na plátně objeví dokonce i živí herci, důmyslně zakomponovaní do animovaného obrazu.) Po výtvarné stránce je jistě zajímavá i jeho strohá, povětšinou jen černo-modro-bílá barevná škála. Jako celek ale film působí odtažitě a chladně. A nejenom proto, že se odehrává na zmrzlých pláních Antarktidy.