5 zaručených způsobů, jak rychle poznat mizerný film

4. 2. 2019 09:09 - Stojíte před kinem a nevíte, co si vybrat? V takovém okamžiku rozhodují minuty.

Archiv

V ideálním světě má každý čas na čtení dlouhých filmových recenzí a může se spolehnout i na oblíbené recenzenty, u kterých ví, že mají plus mínus podobný vkus. Jenže v dnešní době bombardované novými filmy, seriály, knihami, komiksy a denně také desítkami hodin online obsahu už je skoro nemožné to všechno uhlídat. A tak se vám občas stane, že se ocitnete v kině, aniž byste věděli, na co vlastně chcete jít.

Zapáleným fandům a profíkům z oboru může tahle situace připadat až mimozemská, ale většina náhodných diváků multiplexů v obchodních centrech skutečně zvědavě zkoumá plakáty a často se mylně rozhoduje podle první signální - názvu, vizuálu, nebo podle herců a tvůrců.

Dá se vůbec rychle a spolehlivě poznat, jestli marketingové vějičky neskrývají mimořádně traumatizující filmový zážitek? Odpověď na tuhle otázku sebevědomé ano dost dobře nejde. Každý má svůj vlastní vkus a dokonce i všeobecně odsuzovaný snímek si může najít své spokojené diváky. Přesto existuje pár spolehlivých ukazatelů, které mají za úkol minimálně zchladit vaše očekávání. Kam se tedy vrtnout, když stojíte ve frontě a máte pouhé minuty?

Samozřejmě můžete zůstat u nás na Dokina, kde máme u filmů tzv. Dokina index, který se skládá z průměru českých recenzí, hodnocení na IMDb a průměru odborné a laické kritiky na serveru Metacritic. Výsledkem je suma, která vám má přinejmenším napovědět. Třeba všeobecně dobře hodnocení poslední Avengers mají index 8,1/10, zatímco průšvihový Robin Hood jen 3,9/10. Jedno číslo ale samozřejmě jen stěží vypráví celý příběh. Pojďme si tedy rozebrat, kde začínají trháky a kde končí vyložené průšvihy.

IMDb/ČSFd

imdb

První vás asi napadne zabrousit na americkou filmovou databázi IMDb, případně její českou příbuznou ČSFd. Obě ovšem poskytují spolehlivé informace až několik týdnů, nebo spíše měsíců po premiéře. Na IMDb se často stane, že pár dní po premiéře má film přehnaně vysoké hodnocení, protože mu spousta natěšených fanoušků dá “preventivně” desítku (je fascinující, kolik desítek a nulek najdete v hodnocení velkých filmů pár hodin po premiéře).

Tenhle front-loading se začne vyrovnávat opravdu až zhruba měsíc po premiéře. U ČSFd tenhle trend nehrozí, ale přesto jsou známy kauzy, kdy si někdo z produkce hromadně zakládal účty a hodnotil filmy maximálními pěti hvězdičkami. Česká databáze má naštěstí své kontrolní mechanismy a administrátory. I tady ovšem platí, že o premiérovém víkendu moc relevantních hodnocení nenajdete.

Tak či onak lze podle dlouhodobých statistik říct, že 85 % filmů má hodnocení od 5/10 do 8/10. Hodnocení kolem 6/10 tedy nemusí vůbec nic znamenat - film může být skvělý, ale i úplně blbý. Až v případě hodnocení pod 5/10 už začíná být jisté, že tenhle film asi nebude nic převratného. Na ČSFd lze aplikovat podobné měřítko - cokoliv pod padesát s počtem hodnocení ve stovkách - už asi neohromí.

Metacritic/Rotten Tomatoes

rottentomatoes

V období kolem premiéry je samozřejmě mnohem vhodnější spoléhat na tzv. agregátory, tedy weby shromažďující desítky recenzí od odborných kritiků. Dva soupeřící weby - Rotten Tomatoes a Metacritic - používají každý trochu jinou metriku, ale princip je v zásadě stejný. U obou si také musíte uvědomit, že procentuální podíl kladných a negativních recenzí je jenom půlkou celého příběhu, zároveň musíte dávat pozor na to, jaké je průměrné hodnocení v oněch recenzích.

Na Rotten Tomatoes může mít film 90 % kladných recenzí, ale jejich průměrné hodnocení může být 7/10. Vedle něj může mít jiný film kladných recenzí jen 80 %, ale pokud bude jejich průměrné hodnocení třeba 8,5/10, je to mnohem větší sázka na jistotu. Samozřejmě se vyplácí si přečíst pár citací z recenzí, abyste získali lepší povědomí o tom, co film nabízí a v čem jsou jeho přednosti či nedostatky.

Dlouhodobé statistiky naznačují, že opravdové průšvihy mají hodnocení nižší než 40 %, spíše tedy v nízkých třicítkách. Pokud tedy najdete film, který má na IMDb pod pět a na Metacritic pod třicet, velmi pravděpodobně jste narazili na jistojistou mizérii. Podobná rešerše se může hodit i u televize. Namátkou si můžeme říct pár filmů, které do téhle kategorie spadají: Catwoman, Ultraviolet, Bojiště Země, Norbit, Emoji ve filmu. Už jste si udělali obrázek?

Wiki

solo

Kdo má víc času a narazí na sporný titul, ten se může vydat na Wikipedii. Tam často najde heslo popisující přípravy a výrobu filmu. Jakmile jde o horkou bramboru, kterou si posledních deset let přehazuje celý Hollywood, případně se u ní vystřídalo několik režisérů a scenáristů, nevěstí to nic dobrého. Před vynálezem internetu jsme se o podobných průšvizích dozvídali s několikaletým zpožděním. Dnes investigativcům nic neunikne, takže průšvihy s přeobsazováním rolí, vyhazovem režisérů a snahou studia “uklidit” nepovedený film na méně důležité datum, rychle vyplavou na povrch. Režisér zachraňující film na poslední chvíli je téměř vždycky velkým vykřičníkem, i když jsou i výjimky, ze kterých nakonec byly hity (např. Bohemian Rhapsody).

Dělníci Hollywoodu

RIPD_delnici

Po Hollywoodu se potuluje pár rutinérů, kteří vezmou cokoliv se jim nabídne. Robert Schwentke, Steve Carr, Adam Shankman, Frank Coraci, Scott Hicks… mohli bychom pokračovat klidně na dvě stránky. Jejich filmografie je průměrná, s několika málo anomáliemi jedním či druhým směrem. Pokud selžou první dva přístupy, vygooglujte si jméno režiséra a podívejte se na jeho předchozí filmy. Není to moc spolehlivé měřítko u drahých blockbusterů, kde mají větší slovo producenti, ale u menších filmů a žánrů jako jsou horory nebo komedie, je režisér tím hlavním, co ovlivňuje výslednou podobu snímku.

Rozpočet

smrtelnestroje

Jak jsem psal v minulém odstavci - u velkých filmů je riziko naprostého propadáku nižší, protože si studio a producenti výsledek zatraceně dobře hlídají. Jenže… občas se natočí hrozná blbina za velké peníze a studiu už je líto ji zaříznout. Typickým příkladem byl nedávný Robin Hood nebo třeba Smrtelné stroje.

Dobrou zprávou je, že podobných průšvihů poslední dobou ubývá, protože studia celý proces důsledněji hlídají (není výjimkou, že studio hotový snímek nevalné kvality udá jinde - třeba ho prodá Netflixu). U problémového blockbusteru navíc platí, že spolehlivě najdete dostatek negativních recenzí nebo jiných varovných signálů. Nejvíc průšvihářů je ale mezi filmy za 20 až 70 milionů dolarů, což je dáno i tím, že za podobné peníze vzniká nejvíc filmů. I proto může být rozpočet a potažmo i ambice snímku dobrým ukazatelem.

Čím méně film stál, tím méně na něm studio bude tratit, a proto ho klidně pustí do kin a nechá ho roztrhat kritikou i diváky, v důsledku může jít o zanedbatelnou ztrátu, která ublíží spíš tvůrcům než producentům. S tím mimochodem souvisí i rozpočet na reklamu. V Hollywoodu neplatí, že dobré zboží se chválí samo. Pokud studio investovalo do ukázek a reklamních spotů hodně peněz, je to důkaz toho, že filmu věří nebo spoléhá na dobré ohlasy z testovacích projekcí. Pokud je kolem filmu naopak ticho, rovná se to často vyvěšení bílé vlajky.