Zelené peklo patří mezi thrillery, které jsou vystavěné na záměrně rozdílných verzích předkládaných dějů. Tentokrát má podobu vyšetřování záhadného masakru, k němuž došlo během drsného vojenského výcviku v panamské džungli kolem tamějšího průplavu. Ze šestice vojáků přežili jen dva. Nejprve nejsou vůbec ochotni promluvit a poté vyšetřovatele - půvabnou kapitánku a bývalého příslušníka elitních jednotek, jehož si vyžádal velitel útvaru - matou obměnami svých výpovědí. Téměř každá scéna přináší zpochybnění toho, co bylo vyřčeno v minulé. Zároveň jsou zakomponovány i příslušné retrospektivy. Celá tato šaráda, původně vycházející z různě traktovaného zavraždění nenáviděného velícího seržanta, znenadání vrcholí v závěru. Vše proběhlo ještě úplně jinak...
Příběh trpí nepřehlednou vykonstruovaností jednotlivých dějových motivů. Stěží obhajitelné schválnosti vytváří nepředvídatelné náhody, na nichž stojí celé vyprávění. Tato spekulativnost narušuje úspěšně navozovanou vizuální sugestivitu. Ta je dosažena především exteriérovými záběry z věčně deštivé džungle a tvrdě, až sadisticky vedeného výcviku. Autoři použili všechno možné včetně šikany, vražednického amoku i výnosného obchodování s narkotiky, aniž dospěl k cílenější výpovědi, která by přesáhla rozměr pouhého nezávazného koloritu.
Ostatně režisér McTiernan, proslulý spíše jednoduchými akčními dramaty (Predátor, Smrtonosná past), ani nepomýšlel na nějaké zkoumání tematiky týkající se svědomí, viny a trestu. Ačkoli se vyžívá kresby drsného výcvikového prostředí, vše nakonec zploštil na úroveň vražednické historky, v daném pojetí jen zbytečně komplikované několikerými verzemi.
Ani postavy nejsou přesvědčivé a věrohodné. Travolta svého vyšetřovatele zpodobňuje jako člověka svérázných způsobů, neomaleného jednání, ale s prokazatelnými výsledky. Mírně cynický hrdina přesně zná lidskou mentalitu. Dovede vyhmátnout tu podstatu, narozdíl od dosud idealistické spolupracovnice kapitánky Osborneové v podání Connie Nielsenové, která se jen podivuje jeho postupům. Bohužel herecké projev obou protagonistů je poplatný hollywoodským konvencím, zvláště Travolta se nutí do stylizace prostořekého proutníka, za níž se skrývá nepochybná cílevědomost.
Překombinovanost vyprávění se odráží i v hudební složce, bezmyšlenkovitě nakládající s různými melodiemi (včetně v úvodu znějícího Ravelova Bolera). Zelené peklo je dílkem, které svůj v zásadě banální syžetový půdorys marně ozvláštňuje přemrštěnými zvraty s neustále se měnícími vztahy a souvislostmi. S divákem se hraje výsostně nepoctivá hra, neboť nemá šanci průběžně luštit, co se skutečně odehrálo. Důraz kladený na relativitu dění se nakonec ukazuje být pouhým úhybným manévrem.