Xavier Giannoli: Nejtěžší je natočit sex a smrt

23. 1. 2008 - 13:24 | Téma | red

Xavier Giannoli: Nejtěžší je natočit sex a smrt zdroj: tisková zpráva

Premiéra týdne: původní rozhovor s režisérem filmu ŽÁDOSTIVÁ TĚLA Xavierem Giannolim o zdrojích inspirace, budoucnosti i Johnnym Hallydayovi. S Xavierem Giannolim jsem měla sraz v hotelové lobby těsně před tím, než odjel z Prahy, kde v rámci Festivalu francouzského filmu představil svůj první celovečerák Žádostivá těla

S Xavierem Giannolim jsem měla sraz v hotelové lobby těsně před tím, než odjel z Prahy, kde v rámci Festivalu francouzského filmu představil svůj první celovečerák Žádostivá těla. Těžko říct, zda-li český překlad sedí francouzskému Les corps impatients, ale určitě přiláká o trochu víc diváků. Jisté je, že Giannoli nehodlal natočit nic prvoplánového, má naprosto jasnou představu, jak by současné kino mělo vypadat a taky se podle toho snaží řídit. O výsledku potom pochybuje i on sám.
Na rozhovor jsem šla s obavami, aby mi do hlavy nelil spoustu režisérských mouder. V lobby se ale objevil opravdu fajn chlápek, který byl naopak rád, že se ho tu novináři neptají na představitelku Charlotty, Lauru Smet, dceru francouzského rockera Johnnyho Hallydaye.
Takže jsem se tak trochu mimo plán dozvěděla, že Johnny ten film považuje za love story, a to je přesně to, co Xavier Giannoli nechtěl.

Nekonečná studnice, internet, naprosto selhala ve chvíli, kdy jsem se o Giannolim snažila sehnat pár informací. Dozvěděla jsem se jen, že je mu třicet jedna a natočil několik krátkých filmů, z nichž ten poslední dostal Zlatou palmu v Cannes. Takže první, co mě zajímalo bylo, co dělal před tím, než natočil první dlouhý film.

Odpověď byla krátká a výstižná: studoval literaturu, vášnivě miloval film, pak při pár filmech asistoval, seznámil se s lidmi, se kterými by chtěl spolupracovat, založil produkční společnost, kde natočil několik vlastních krátkých snímků, ale zároveň produkoval i filmy jiných režisérů (například Oliviera Assayasse)…a dostal Zlatou palmu v Cannes za kraťas L’Interview.

DOKINA: Bylo lehčí natočit celovečerák, po tom, co jste dostal Zlatou palmu. Co peníze? Ve Francii asi nebude těžké sehnat peníze na debut…
Xavier Giannoli: Palma vůbec nic nezměnila. Ve Francii většinu filmů koprodukuje televize a moje filmy jsou opravdu marginální záležitost. Ten oceněný krátký film taky žádná televize nekoupila, nemá co říct televiznímu publiku, takže sehnat peníze na Žádostivá těla jsem si musel sám. Hodlám se věnovat produkci mimo hlavní filmový trh, takže nemůžu čekat nějaké závratné sumy.

DOKINA: Zlatou palmou jste nasadil dost vysokou laťku. Bylo pak složitější točit dlouhý film? Pomohlo vám to nebo vás to omezilo?
Xavier Giannoli: Po Zlaté palmě nebylo lehké natočit film. Víc mě to brzdilo, než by mi to pomohlo, tak jsem se vrhnul spíš na produkci ostatních a tři roky jsem čekal než jsem začal zase psát a natočil vlastní celovečerní film.
V porotě v Cannes byl tenkrát i Martin Scorcesse a ta cena byla jako rána břitvou. Ale teprve po dvou letech jsem si uvědomil, že mám na sobě spousty krve…

DOKINA: Co vás vedlo k adaptaci románu Christiana de Montely?
Xavier Giannoli: Chtěl jsem dělat podobné téma, ale cítil jsem, že nemůžu dělat nic autobiografického. Jeden kamarád mi poradil knihu Christiana de Montely, ve které jsem se pohodlně schoval. V tom filmu jsou vlastně dvě hlavní témata, příběh dívky, která je nemocná a pak téma, které je společné všem lidem: strach z lásky, vášeň, strach ze smrti, vůle žít a podobně. Na jedné straně mě tam zajímala obecná morálka a proti tomu stojící morálka těla, touhy…Líbilo se mi to světlo, jistá forma násilí, která takhle vzniká a na pozadí toho příběhu to bylo jednodušší vykreslit, bylo to najednou víc vidět.

DOKINA: Forma je dost podobná stylu, které teď razí Dogma a v souvislosti s vaším filmem se o tom hodně mluví…
Xavier Giannoli: Před Dogmatem tu byly filmy Jeana Renoira, John Cassavetese, Pasoliniho, Godarda. Dogma je marketing a na mě vliv nemělo. Pro mě bylo důležité nějak se dostat dovnitř. Mezi lidi, kteří se cítí nějak ohroženi. Mezi lidi, kteří jsou ovlivněni nějakou silou, kterou neznají a neumí ji kontrolovat. Tou formou jsem se pokusil natočit fyzický film o lásce, ne film o fyzické lásce. Základní myšlenka byla trochu namyšlená, udělat experimentální film, který by byl universální, nevím do jaké míry se mi to povedlo, ale pokusil jsem se.

DOKINA: Jak jste vybíral herce, pro většinu z nich to byla první filmová zkušenost…
Xavier Giannoli: Na to, jak si vybírám herce se mě dost ptali, ale já nemám nějaký návod na výběr herců. Je to instinkt, něco jako když si malíř vybírá barvy. Pro mě tu byla důležitá vzpomínka na film Ingmara Bergmana Šepoty a výkřiky, který je také o nemocné ženě a je tam jedna scéna, kdy se nad její postel naklání ošetřovatelka a natřepává jí polštář. V jednom záběru je vidět tvář nemocné a odhalené ňadro zdravé ošetřovatelky. Já jsem hledal podobné ženské postavy. Druhým filmem, který mě v v tomhle směru dost ovlivnil je Bergmanovo Léto s Monikou…Chtěl jsem dát naproti sobě dvě rozdílné fyzické věci, které kontrastují, ale zároveň se neskutečně přitahují. Je to možná mužský názor, ale jedna dívka ve filmu je násilná a ta druhá je mateřská, ženská, otevřená a objímající. Hodně jsem o filmu přemýšlel jako o obrazu, dost jsem si ho představoval jako něco romantického. Laura, když si oholila vlasy, měla být odpudivější, hnusnější, ale bylo to naopak. Ta propast mezi ní a smrtí byla najednou ještě větší, byla přitažlivější, zosobnila jistou závrať. Ten film to posunulo kousek dál.

DOKINA: Ale tím jsme se vyhnuli těm hercům…Jak jste svou docela přesnou představu sděloval mladým lidem bez zkušenosti před kamerou?
Xavier Giannoli: Oni i já jsme byli volní, nic jsme si nezakazovali, byla to velmi lidská zkušenost, instinktivní, hlavně o té ctnosti a emoci, které jsme společně hledali. Nesnáším slovo režírovat, režisér je tu od toho, aby herce odvedl od toho, aby byli špatní. Režiséři, kteří herce režírují jsou většinou ti nejhorší. Herci přece nejdřív nebyli herci, ale přirození lidé. Hlavním úkolem pro mě bylo dedramatizovat celý ten proces, aby si nepřipadali, že jsou ve filmu, že tu teď něco točí, aby se občas ztratili v páře emocí a to bylo to, co jsem hledal…Celou dobu jsem myslel, na větu Augusta Renoira, že raději maluje květinu, ze strany, kde je trošku rozpadlá. Takže já jsem se snažil svou kytici rozdělat, rozvázat, aby různě padala a vypadala přirozeně.

DOKINA: Proč jste tomu filmu nechal tak otevřený konec..? Mně se totiž zdálo, že tam toho zůstalo nedopovězeno až moc…
Xavier Giannoli: Nejtěžší ve filmu je natočit sex a smrt. Natočit sex, tak aby vypadal přirozeně a ne sprostě pro mě bylo těžké.Točit smrt v téhle situaci by bylo směšné. Druhý důvod je, že jsem chtěl tenhle film skončit nad takovým zvláštním obrazem rodiny, jako je maminka, tatínek a dítě, které je ztvárněné nemocnou holohlavou dívkou. Ten film je otevřený tím, že ti dva zřejmě zůstanou spolu a zavřený tím, že ta třetí postava zemře.

DOKINA: Jako divák vím, co si z toho filmu odnáším…Co jste si odnesl vy? Je nějaká zkušenost, která vám zůstane už napořád?
Xavier Giannoli: (velmi dramatická pauza) …Během natáčení jsem se oženil…Vím, že už nikdy nezažiju takovou nevinnost a závrať jakou při tomhle filmu…a hlavně jsem přišel na to, že film musí ze života udělat něco zajímavějšího než je film.

DOKINA: Co plánujete do budoucna?
Xavier Giannoli: Teď produkuji film Oliviera Assayse Clean, s Beatrice Dahl a Nickem Noltem. Minulý týden se mi zhroutil projekt, který jsem měl připravený, takže před sebou zase nejasně vidím stín videokamery… Godard jednou řekl hrozně hezkou věc o tom, že dělá film na okraji, ale ten okraj drží to, co je uvnitř. Co je uvnitř a co je pro všechny, z toho se mi dělá špatně. Film by měl být radikální, absolutní a hlavně upřímný…

Když jsme se loučili, tak jsem si opravdu upřímně přála, aby ho hlavní proud filmového trhu, kterému se hodlá vyhnout, nepřeválcoval.