Sergio Leone dokáže budovat expozici půl hodiny aniž by vás znudil. Přesně ví, kam který záběr umístit. Ví, co kdy jaká postava udělá, a proč. Snad i díky tomu je však jeho poslední film spíše profesorskou hrou, než vzrušující podívanou.

Once Upon A Time In America je sága, kterou Leone toužil zfilmovat deset let. Říká se, že dokázal film odvyprávět v reálném čase ještě dřív, než ho natočil. Říká se, že měl scény promyšleny na krok přesně.

Hlavním hrdinou filmu je newyorská ulice, mafie a bezprostředně pak i newyorský mafián David Aaronson zvaný Noodles (Robert De Niro). Zde stojí za to připomenout, že po Cheyennovi z Tenkrát na Západě se Leonemu znovu podařilo vytvořit další legendární jméno.

Příběh téměř čtyřhodinového filmu je spleten ze tří časových rovin- Noodles a konec jeho pouličního gangu (setkání s Maxem - James Woods), Noodles a konec jeho gangu za konce prohibice (a zrazení Maxe) a Noodles zestárlý a konečné zúčtování s Maxem, jeden z těch podivných „show-downů“ kinematografie, na které nelze zapomenout. Právě všude zmiňované konce, určité přirozené zlomy, vytvářejí solidní napětí.

Noodles navíc je opravdový hlavní hrdina- vždy záleží na jeho rozhodnutí, je to on, kdo zradí, je to on, kdo Maxe nezabije. Tady stojí za připomenutí, že většina filmových dramat je postavená spíše na tom, že hrdina je v obraně, což je samozřejmě mnohem jednodušší pozice, protože hru tvoří někdo jiný.

Jestli mistrovskou scénou z veleslavného Tenkrát na Západě byla přestřelka u železniční stanice, pak zde je jí určitě ta telefonní- sledujeme Noodlese jak vyčerpaně padá na lůžko v opiovém doupěti. Začne zvonit telefon. Noodles sebou trhne. Číňan mu podá opiovou lulku. Telefon stále zvoní. Ocitáme se na ulici. Je noc, mokro. Uprostřed hoří bouda. Srocený dav si prohlíží tři mrtvoly. Tři členy Noodlesova gangu. Ten poslední- Noodles sám- stojí v davu. Telefon stále zvoní. Ocitáme se v mafiánském baru. Koná se „pohřeb prohibice.“ Noodles mluví se ženou na baru, potom se vytratí. Max ho hledá. Telefon stále zvoní. Ocitáme se v zadní místnosti. Telefon. Zvoní. Ruka zvedne sluchátko. A telefon stále zvoní. Roka vytočí číslo. Jsme v polciejní služebně- policista zvedne sluchátko- toto je ten zvonící telefon.

Až později pochopíme časový sled záběrů. Už nyní ale chápeme, že tato několikaminutová montáž je výsledkem práce génia.

Je až neuvěřitelné, jak se Leonemu daří Noodlesův život zachytit v jeho zákrutách a vypjatých chvílích. Přesně odměřené dialogy a Morriconeho již zklasičtělá hudba pak dodávají Tenkrát v Americe stejně hutnou a nezapomenutelnou atmosféru, jakou ve svých filmech dnes dokáže pomocí Angela Badalamentiho vybudovat David Lynch.

Tím, kdo ale z Aaronsona udělal Noodlese, je Robert De Niro. Herec zvládl všechny přechody v náladách i vizáži s ohromnou bravurou, podobně jako James Woods vytvořil jednoho z nejslizštějších protihráčů historie.

Tenkrát v Americe je Leoneho poslední a mistrovský film. Režisérova jistota, naznačená již v úvodu, je ohromující. Na druhou stranu si ale nejsem úplně jistý, zda chci Tenkrát v Americe prohlašovat za Leoneho nejlepší biják. Tenkrát na Západě je totiž jiné kafe. Vyprávění sice není tak komplikované, jako u Tenkrát v Americe, ale není méně někdy více? Nedává ta slavná reminiscence na dávnou, ale nezapomenutelnou křivdu hlavní postavě daleko větší náboj, než cokoli v Tenkrát v Americe? Nepůsobí snímek komplexněji?

Mám dojem, že Tenkrát v Americe selhává právě v motivaci charakteru. Tím, že Noodles nikdy doopravdy neprohrál (vězeňská epizoda mu dodává spíš magický nádech), zůstává trošku stranou divákova absolutního souznění.

Tenkrát na Západě je nejlepší western všech dob, zatímco Tenkrát v Americe jenom jednou ze skvělých gangsterek.