Narodila ses v roce 1983. Pamatuješ si, jak jsi tehdy vnímala komunistickou realitu?
Velmi matně. Jen si pamatuju, že když jsem chtěla být jiskřička, rodiče z toho moc nadšení nebyli a já jsem nechápala proč. A pamatuju si, že jsem v roce 1989 vnímala, že se něco velkého děje, ale že by se mě to tehdy nějak dotýkalo, to ne. Taky si pamatuju, že jsem se už jako malá strašně smála tomu, co bylo napsané v průkazu jiskřiček. To byly strašné blbosti, co jsme museli podepisovat jako slib. Jiskra ráda zpívá, jiskra ráda tancuje, jiskra se ráda dobře učí... (smích)
Jak sis při natáčení zpřítomňovala 50. léta? Jak ses na svou roli politické vězeňkyně připravovala?
Časem jsem se o tom režimu samozřejmě začala dozvídat víc. Ani moje rodina to v něm neměla lehké. Moje máma nemohla kvůli špatnému kádrovému profilu studovat to co chtěla, prarodiče měli problémy, jeden člen naší rodiny byl zavřený a dokonce pracoval v uranových dolech. Viděla jsem o tom období plno filmů a hodně jsem o něm četla. Ale nejvíc mi pomohlo, když jsem si potom na place povídala se scenáristou panem Stránským. Měli jsme na to dost času a on mi to, jaké to tehdy bylo, dokázal hodně zpřítomnit.
Myslíš si, že se po revoluci měla komunistická strana zakázat? Nevím, jestli by to bylo rozumné. Zakázané ovoce chutná nejvíc. Možná by zákaz komunistické straně jen zvýšil popularitu. Jen mě stále překvapuje, že se lidé nedokážou poučit z chyb minulosti, protože dokud se z nich nepoučí, budou je dělat pořád dál a dál. Jsem rozčarovaná, že někdo, kdo ví nebo dokonce zažil, co se tehdy dělo, a tím nemyslím jen komunismus, ale i druhou světovou válku, přesto dokáže o idejích té doby mluvit pozitivně. Ale když se to lidem zakáže, nic se tím nezmění.
Změnil Kousek nebe nějak tvoje postoje, tvůj náhled na historii?
Nic samozřejmě nikdy není černé nebo bílé, ale já jsem o tomhle období slyšela velice mnoho zlého a jen velmi málo dobrého. Ani já, ani moje rodina jsme v tom období moc dobrého nezažili, takže nemám důvod tu dobu vnímat pozitivně. A teď jsem se poprvé ocitla ve skutečné věznici, zažila její atmosféru a pochopila, jak příšerné to tam muselo být. Strávila jsem tam jeden natáčecí den a už mi z toho bylo blbě - a to jsem ještě věděla, že jen točím. Představa, že bych tam měla být osm roků zavřená, pro mě byla úplně nepředstavitelná. Když teď zaslechnu něco v tom smyslu, že tam ti lidé tehdy seděli právem nebo že to nebylo zas tak hrozné, jsem na to dost háklivá.
Jaká scéna pro tebe byla nejtěžší - tedy kromě té milostné?
Já jsem to nebrala tak, že bych měla lehké a těžké scény. Nic tam nebylo lehké a nic nebylo nemožné. Těžké bylo akorát skutečně zahrát, zreálnit to, o co tam jde, tak, aby to nebyla jen nějaká americká lovestory, ale aby to bylo opravdu o dvou skutečných lidech v reálném prostředí.
Jak se ti spolupracovalo s tvým filmovým partnerem Jakubem Doubravou?
Výborně. Kuba je strašně přirozený. Neměla jsem u něj pocit žádných hereckých šablon, naopak jsem cítila, že hraje na mě, se mnou. A hlavně mi strašně pomohl a podržel mě při té milostné scéně, čehož si na hereckém partnerovi velice vážím.
Vy jste tu milostnou scénu točili hned na začátek, ještě když jste se s Jakubem vlastně neznali... Zkus si to představit. Přivedou ti nějakou neznámou ženu, představí vás jménem a pak vám řeknou, co budete dělat. Samozřejmě, že se to nestalo za tak příšerných podmínek, my jsme se spolu už předtím setkali, povídali jsme si o tom, volali jsme si a ještě večer před tím natáčením jsme si posílali esemesky, jak se cítíme. Ale hlavně mi strašně pomohl tím, že ukázal, že mu to jak jako herci, tak jako Jakubovi není jedno: že tam nepřijde a "tak se svlíkni a jdeme na to", ale že chce vědět, jak se cítím, a že mi řekl, jak se cítí on. Snažili jsme se všechno udělat podle sebe, aby nám spolu bylo dobře, aby to nebylo opravdu jako když se setkají dva cizí lidi.
Hrála jsi už princeznu a dospívající dívku potácející se mezi láskou několika mužů, teď vězenkyni. Je nějaký typ role, který tě láká?
Je i není. Jsem otevřená všemu, co přijde, pokud je to zajímavé a pokud je tam co hrát, co ukázat, co prožít.
Další film, ve kterém hraješ, se jmenuje Indián a sestřička. Natáčel se loni v létě a do našich kin se dostane na podzim. O čem bude?
To by ses měl zeptat povolanějších lidí, protože já tam mám jen maličkou postavu - ale zato výbornou. Bylo to úžasné natáčení. I tohle je citlivý příběh lásky dvou lidí, ale nerada bych to nějak specifikovala, protože jsem na place strávila jen několik dní. Za sebe můžu říct, že se na Indiána a sestřičku strašně těším.
Hraješ taky v Jánošíkovi Agnieszky Hollandové, který uvízl uprostřed velmi komplikované výroby. Tvoje role je už hotová?
Ne, mám za sebou teprv polovinu. Ale jsem čím dál skeptičtější, že se Jánošík někdy dotočí. Už měl být hotový loni, letos taky nebude, to by se muselo začít natáčet už někdy za měsíc... Já tomu filmu strašně přeju, ale stále méně mu věřím. Pokrvné vzťahy (Bloodlines, americký film natáčený na Slovensku, pozn. red.) jsou to samé: už jsou sice hotové, ale do kin nejdou a bůh ví, jestli někdy půjdou.
