Následkem hektického životního stylu (znovu a znovu vydržel pracovat 48 hodin v kuse) zemřel 10. června 1982 - 10 dní po svých 37. narozeninách. Od roku 1969 do roku 1982 natočil přes 40 filmových titulů. Toto množství zahrnuje ovšem také seriály, takže jde o 90 hodin projekce - tj. o dobu, ve které promítneme na 60 celovečerních filmů. U nás se sporadicky promítalo necelého půl tuctu jeho snímků - a to ještě většinou před rokem 1989. Jakkoli ho milovali lidé jako B. Bertolucci či J. Moreauová, spořádaní měšťáci ho dodnes nemohou cítit, neboť je uměl usvědčit z falše a ubohosti jako málokdo jiný. Filmový kritik G. I. Spagnoletti řekl: „Už v 80. a 90. letech byl jistým způsobem cenzurován. Za svého života vždy provokoval a dráždil, takže když zemřel, všichni byli rádi, že se toho protivy zbavili. Jeho filmy se dnes příliš nepromítají, nemá žádné skutečné pokračovatele, nikoho, kdo by šel jeho cestou, leda snad náhodně. Ve své zemi je Fassbinder sice pokládán za kulturně cenného režiséra, jenže v důsledku toho ztratil hodně ze své polemičnosti, což byl jeden z nejdůležitějších faktorů jeho tvorby.“
Snad nemá pokračovatele. Zato má však úctyhodné blížence.
K současné zmechanizované, vypočítavě prosperující době měl R. W. Fassbinder podobně bytostnou averzi jako Pier Paolo Pasolini, Nagisa Ošima a Aki Kaurismäki. Pasoliniho se v posledním roce jeho života (1975) zmocňoval přímo fyzický hnus při všednodenním styku s oblečením, gesty i obličeji mladých lidí, vyzařujících sebeuspokojení a viditelně přitom přemožených a manipulovaných konzumní společností – „ostýchavému rebelovi“ Fassbinderovi dělalo právě z těchto důvodů v posledním roce jeho života problém třeba se i jenom najíst v restauraci.
Ošima i Fassbinder ve své filmové tvorbě kombinují témata sexu a politiky, resp. se oba věnují analogiím intimně osobních a politicko-společenských represí. Pasolini, Ošima, Kaurismäki i Fassbinder zobrazují všichni zhoubný vliv kšeftmanských mocipánů na drtivou většinu společnosti a s buřičským étosem poukazují na nutnost nezfalšované duchovní alternativy ke stávajícím (levicovým i pravicovým) systémům. Podstatné je, že nespoutávají své filmy žádnými ideologickými konstrukty: ideologie, jak postřehl již Platon, vždy kazí charakter.
Pasolini, Ošima, Kaurismäki a Fassbinder dovedou točit tak přesvědčivé filmy i proto, že se se světem „uražených a ponížených“ outsiderů cítí bytostně spjati a dovedou ho proto zobrazit bez jakýchkoli lacině efektních povrchností. V odvaze riskovat a nasadit vlastní kůži vidím také jeden z důvodů, proč jsou Pasoliniho, Ošimova, Kaurismäkiho a Fassbinderova díla dodnes živá, a to paradoxně navzdory jejich provokativní nemódnosti. Neomezují se totiž pouze na - dnes tak konjunkturálně časté - ztvárňování „tabuizovaných témat“ a mají proto také hlouběji filosofickou, všeobecnou účinnost, transcendující sociálně-politické a sexuální aspekty.
Jestliže přední finský filmový kritik Peter von Bagh soudí, že filmy Akiho Kaurismäkiho jedinečně zobrazují hrubou frašku moderní byrokracie, která je společnou tragédií nás všech, mohl by totéž napsat i o filmech Fassbinderových - Fassbinder ovšem po mém soudu mnohem konkrétněji a objevněji demaskuje, jak se zlé démony všedeterminujícího společenského parazitismu projevují v běžném chování každého z nás. Dalo by se říci, že zatímco Kaurismäki je filmařem charakterů, Fassbinder se stává filmařem neustále zrazované charakternosti. Fassbinder neváhá sebekriticky reflektovat dokonce i sám sebe jako potenciální součást onoho despotismu maloměšťáckého establishmentu. Také o Fassbinderovi proto platí prorocká slova Friedricha Nietzscheho, že je mu vlastní „…poctivost, ona nejmladší ze všech ctností, jež bývá doposud cizí i těm nejlepším.“