První na ráně filmů s tématem slepoty jsou mezilidské vztahy, obvykle se silně romantickým podtextem. Možná znáte třeba svého času vychvalované oscarové drama Motýli jsou svobodní (1972) o snaze slepého mladíka odstěhovat se od své ochranitelské matky. Na filmu je rozhodně znát, že vznikl na motivy broadwayové, divadelní hry. Na každý podobně povedený film, v němž by na místě nevidomého klidně mohl být normální nesmělý hrdina, však přichází celá množina balastu, v níž se se slepotou zachází jako s magickým generátorem příběhových zvrat(k)ů. Snad pro archetypální nejistotu obvykle mužského hrdiny ze vzhledu jeho milované ženy je tak slepota extrémně populární v melodramatech.
zdroj: Archiv
Není třeba hned vytahovat Esmeraldu, do této kategorie patří třeba i jeden z nejhorších českých filmů vůbec, prvorepublikový cajdák Světlo jeho očí (1936). Samostatnou kapitolou jsou pak slepí válečné hrdinové. Tento motiv sdílí hned několik filmů z období kolem druhé světové války. Temný anděl (1935) s Oscarem za výpravu popisuje milostný trojúhelník přeseknutý válečným zraněním, podobně jako Bright Victory (1951), v němž se slepý veterán na pozadí svého románku rozkmotří s nejlepším kamarádem kvůli rasistické poznámce - nevěděl totiž, že se spřátelil s černochem. I přes povzbudivé využití tématu nalezení teplého lidského štěstí i při ztrátě zraku je na obdobném využití poněkud srážející, že v nemálo podobných trháků se nakonec slepý hrdina vyléčí a vidí zase zcela normálně.
Slepí hrdinové, slepá apokalypsa
Na druhé straně spektra jsou pak filmy, které ze zrakově postižených postav napak činí doslova superhrdiny, popřípadě kolem nich obmotávají jiné už docela fantasknější příběhy. Asi nejznámějším příkladem tohoto ranku budiž komiksový hrdina Daredevil, který si absenci zraku nahrazuje notným zlepšením jiných smyslů, a nakonec tak s padouchy bojuje daleko efektivnější než kdyby viděl. Zatímco filmový Daredevil s Benem Affleckem komerčně i kriticky propadl, letos na jaře mu pověst zpravilo televizní zpracování od internetové společnosti Netflix. Obdobně pozitivní vyjádření slepoty pak patří třeba i Shyamalanova Vesnice, v níž je postava slepé Ivy (Bryce Dallas Howard) klíčem k celému rozuzlování zápletky.
zdroj: Archiv
Motiv zrakově postižené postavy, která vzdor či právě pro své postižení vyřeší nějakou žánrovou překážku, je ale mnohem starší. Zmínit lze i thriller Čekej do tmy, v němž je slepá postava s tváří Audreay Hepburn ve vlastním bytě morbidně terorizována kvůli několika panence s kontrabantem. Jenže opět platí, že každý líc má u svůj rub. Jedním z filmů druhé strany je pak například akční mlátička Kniha přežití (Book of Eli, 2010), v níž hlavnímu hrdinovi nečiní problém ztřískat do kuličky přesilu padouchů, ale jenom protože jeho kroky jako silně věřícího řídí Bůh. Co by za to asi zrakově postižený divák dal…
Asi nejbrutálnější filipiku nakonec asi na tématu slepoty spáchalo sci-fi Slepota (2008), v němž je epidemie ztráty zraku skoro metaforou společenského rozkladu - jak lidé ve velkém ztrácejí zrak, jsou internováni do táborů, v nichž panuje bezvládí, zločinnost, znásilňování a další hříchy, které vykreslují neschopnost populace vyrovnat se se slepotou. Ačkoliv film patří do omezené kolonky režijně zajímavější snahy převtělit pocit ztráty zraku do vizuálního filmového média, jeho finální vyznění je spíše urážlivě nudné než cokoliv jiného, zvláště srovnáme-li jej třeba s lehce podobným Dnem Triffidů.
O slepých, pro slepé?
Koho to ale vlastně uráží? Pomineme-li možnost, že kvůli lenosti scénáristů snad řadu běžných diváků, pak dost možná i ty se zrakovým postižením. Navzdory obecnému předpokladu není slepých lidí v populaci nikterak málo. Jenom v České republice žije přibližně 100 000 lidí s vadou zraku - ne všichni musejí mít kompletní ztrátu zraku, přesto jde o celé 1% populace. Například ve Spojených státech pak slepí tvoří už ne zcela bezvýznamný segment trhu, počet slepých se odhaduje na 6,6 milionů lidí, 3,4 milionů z toho mezi dospělou populací (18 až 64 let). Počet lidí se zrakovými problémy přitom roste vlivem zvyšujícího se průměrného věku dožití. Ani lidé se zrakovým postižením přitom nemusejí zanevřít na filmové médium tak, jako většina režiséru zanevřela na ně.
zdroj: Archiv
Například právě úspěch Daredevilla ukázal, že řadě jeho fanoušků v materiálek k němu chybí audiokomentář popisující filmové obrazy pro zrakově postižené. Ekvivalent titulků pro neslyšící sice Netflix nakonec dodal, ale až po notné veřejné kampani. Jak přitom upozornil krátký dokument americké Filmové akademie, instituce udílející i Oscary, řada zrakově postižených filmům holduje hodně, ráda a s gustem. Co do ceny triviální audiokomentáře, svého druhu nikoliv nepodobné audioknihám, jsou pro ně jediným způsobem, jak si nenechat ujít velkou část koláče popkultury a zábavního průmyslu. Ještě, než se tak možná vydáte do kina na ojedinělou Slepou, můžete si americký dokukraťas přehrát zdarma níže.
