Norského Kámoše vám nejlíp přiblíží fakt, že jde o výherce divácké ceny z karlovarského festivalu v roce 2003. Ten film je prostě takový: divácký. Divácký v nejlepším slova smyslu - to jest přístupný, ale nevtíravý, chytrý, ale ne přemoudřelý, zábavný, ale nenucený. Divácký v nejširším slova smyslu - tedy víceméně pro každého. A do třetice divácký ve specifickém slova smyslu - neboť do kina chodí hlavně mladí (mezi patnácti a třiceti, abychom zamávali aspoň nějakým numerem), a o nich Kámoš je.

Kámoši jsou vlastně tři: Kristoffer (Nicolai Cleve Broch), Geir (Aksel Hennie) a Stig Inge (Anders Bassmo Christiansen). Kristoffer s Geirem se živí jako lepiči billboardů a ve volném čase provádějí ptákoviny jako pití dávno prošlého mléka nebo skákání z bůhvíjakého patra do naskládaných matrací. Kristoffer tyhle kousky natáčí na digitální kameru a vytváří z nich svérázné videodeníčky. Stig Inge si vydělává jako webový designér, díky čemuž nemusí vytáhnout paty z domova: ano, má nějaký problém, ale to se zatím moc neřeší. Všichni tři bydlí v bytě na předměstí Osla a tak nějak to vesele a bezstarostně pytlíkují ze dne na den. A pak bác, dvě zprávy, špatná a dobrá: s Kristofferem se rozejde jeho epesní přítelkyně Elizabeth (Janne Formoe), ale zároveň se mu ozvou z televize, jestli by se svými videodeníky nechtěl mít vlastní pořad. Kristoffer by chtěl obojí, Elisabeth i pořad, a to druhé vyjde natolik dobře, že se z něj a z jeho kámošů stanou hvězdy a s Elisabeth začne být zase rozumná řeč. Jenomže to už je ve hře i kamarádská Henriette (Pia Tjelta) a navíc začíná smrdět průšvihem ta věc se Stigem Inge...

Kouzlo Kámoše spočívá v tom, že by ti kámoši mohli být klidně vaši. Neříkám, že každý dostane nabídku stát se televizní hvězdou, ale všichni víme, co je to rozchod, průšvih, touha, nerozhodnost, pomocná ruka, podraz. A všichni taky víme, že kvůli ničemu z toho se svět nezboří, a i když s námi ty věci můžou pěkně zamávat, žije se dál. Kámoš prostě ukazuje výsek z života několika úplně obyčejných týpků a nedělá jejich osudy ani o špendlíkovou hlavičku modelovější než je nutné k tomu, aby se z nich dal udělat film, v němž se jednotlivé nitky přece jenom musejí nějak splést dohromady. Je to film civilní, realistický, uvěřitelný, neokázalý a zároveň odlehčený - prostě všechno to, o co se snažili dejme tomu čeští Samotáři, slovinská Ljubljana nebo libovolný americký sitcom pro mladé. Akorát že tentokrát to vyšlo.

Čeho si na Kámošovi cením možná nejvíc - ti kluci si za drtivou většinu svých průšvihů můžou opravdu sami, jako v životě. To, že kamarádství Kristoffera s Geirem a Stigem Inge visí jednu chvíli na vlásku, není vina zlotřilých a cynických televizních producentů, nýbrž Kristofferovy blbosti. A je to zase jen a jen Geirova nezodpovědnost, která ho dovedla do té situace, v níž se nachází. Všichni musíme myslet, všichni se musíme rozhodovat. Celovečerně debutující režisér Morten Tyldum (*1967; zatím má za sebou pár kraťasů a zkušenosti z práce pro televizi, které se mu v Kámošovi určitě hodily) se naštěstí nesnaží poučovat ani své postavy, ani vás, a prostě jen ukazuje, kam které věci vedou. A i když Kámoš začne v poslední třetině nebezpečně podklouzávat na banánové slupce romantiky, nikdy neztratí balanc úplně. (Tu trochu sentimentu na závěr by mohl koneckonců ospravedlňovat název produkční společnosti Happy Endings.)

K realističnosti Kámoše přispívá i funkční, téměř dokumentaristická kamera Johna Andrease Andersena a přirozené herectví všech zúčastněných. Protagonisté filmu už za sebou nějaké herecké zkušenosti mají, nicméně hranice norské kinematografie ještě nepřekročili. O tom, že při natáčení nejspíš panovala stejná pohoda, jaká se na člověka přenáší z plátna, svědčí to, že podstatná část štábu nyní spolupracuje na údajně tematicky spřízněném filmu Uno (režie právě John A. Andersen).

Kámoš jde do kin doprovázený krátkometrážní anekdotou Frikasé, do jejíchž čtrnácti minut režisér Martin Krejčí dokázal narvat tolik stylu a vizuální opulence, kolik by jiným vystačilo na velkofilm. Frikasé reprezentovalo Českou republiku v sekci Directors Fortnight na loňském MFF v Cannes a mělo by se stát prvním z řady "aperitivů", totiž předfilmů uváděných v běžné distribuci před některým z celovečerních titulů.