„Já jsem stromem a strom je mnou, já jsem tebou a ty jsi mnou,“ zpívá pozoruhodná česká šansoniérka Radůza v titulní skladbě svého koncertního alba Vše je jedním. A aniž by to zamýšlela, dotýká se tak některých myšlenkových koncepcí psychologické sci-fi fantazie Fontána.
Tento experimentální film natočil poprvé pod (na polovinu původního rozpočtu zredukovanou) hollywoodskou záštitou bývalý americký nezávislý režisér a scenárista Darren Aronofsky. Ten na sebe upozornil schizoidní prvotinou Pí (1997) a jeho druhý snímek – nekonvenční drama Rekviem za sen (2000) – je podle hlasování internetových fanoušků na IMDb jejich devětapadesátým nejoblíbenějším filmem všech dob.
Aronofsky i tentokrát natočil – nejen v kontextu běžné české distribuce – velmi „podivný“, ambiciózní a zároveň narcistní film, v němž se snaží být částečně Stanleym Kubrickem (2001: Vesmírná odysea) a částečně Andrejem Tarkovským (Solaris). V obrazově vytříbené asociativní meditaci o doslovném hledání lásky až za hrob, o věčnosti lidské duše a o smrti vnímané jako akt stvoření se navzdory tomu objevují hollywoodské hvězdy Hugh Jackman a Rachel Weiszová. (Šestatřicetiletá britská herečka o dva roky staršímu Aronofskému loni porodila syna.)
Ve snímku hledajícím odpověď na existenciální otázku, nakolik je láska a smrt provázaná s fyzickým bytím, se vzájemně prolínají tři časové roviny oddělené od sebe půltisíciletími. V té „současné“ se doktor Tommy Creo s pomocí experimentální chirurgie pokouší získat „zázračný“ lék, neboť jeho manželka Izzi umírá na rakovinu. Nemocná žena píše romanticko-dobrodružnou knihu situovanou na jih Evropy 16. století v době vlády španělské královny Isabely. Její oddaný konkvistador Tomás hledá v džunglích Nového Španělska (tj. v mayské říši) biblický strom, který by inkvizicí smrtelně ohrožené panovnici zajišťoval věčný život. Třetí časová dimenze se odehrává na začátku 26. století (ve snímku není tato doba upřesněná) kdesi v blízkosti zlatavé vesmírné mlhoviny umírající hvězdy Šibalby. K ní organickou vesmírnou lodí, která připomíná velkou mýdlovou bublinu, cestuje s oním zázračným, ale již usychajícím stromem holohlavý astronaut Tom ve snaze oživit ztracenou lásku. (Kosmický poutník Tom zřejmě není třetí postavou, ale může to být vědec Tommy, který bezděky objevil v guatemalském stromu etnobotanický preparát zastavující stárnutí.)
Všechny tři roviny se vzájemně prostupují i variují a odkazují na sebe mnohdy sotva postřehnutelnými detaily (podobné vzory na šatech a pokrývkách Isabely a Izzi se vztahují ke stromu života). A ve všech třech se v různých inkarnacích objevují dvě identické a stejnými herci zosobněné postavy: posedlý muž, jenž hledá „elixír mládí“ v podobě různých artefaktů (strom života, lék proti rakovině, vesmírná mlhovina) a který je v urputné snaze zachránit milovanou ženu odhodlán se postavit osudu i toku času. Paradoxně se však přitom natolik soustředí na budoucnost v obavách, že v ní ztratí svoji zbožňovanou ženu, že s ní není schopen prožívat poslední dny její přítomnosti.
Režisér natočil mysteriózní audiovizuální poemu o tajemství života i o smíření se se smrtelností. Film vychází z různých mytologií (mayská legenda o zlaté hvězdě, z níž se poté, co vybuchne, zrodí nové objekty) i náboženství (celý příběh je zaštítěn biblickým citátem z Genesis o stromu života chráněném plamenným mečem). Jeho interpretace se vzpírá jednoznačným výkladům. Tvůrce se snaží pracovat i s podprahovým vnímáním a v „příběhu v příběhu v příběhu“ se pokouší také o určité „transcendentální“ a reinkarnační přesahy chápající smrt jako zrod nového života. Esoterickému obsahu odpovídá stejně mystické, chvílemi snad až „psychedelické“ vizuální zpracování, které cynici označují za ty nejdražší screensavery na světě. V redukované barevné paletě převládají různé odstíny zlaté a bílé, která téměř s posvátným zbožštěním zalévá krásnou tvář Rachel Weiszové.
Výtvarnou stylizací, střídáním historických období i velebnou patetičností se snímek podobá příběhům z francouzské herní série Atlantis. Počítačovou adventuru i Aronofského film však spojuje ještě jeden společný rys: ačkoli se shodně zamýšlejí nad emotivně vypjatými tématy, ani z jednoho neprýští žádné vášnivé city, ale vyvěrá z nich klinicky odtažitý chlad. Režisérova bezpochyby pozoruhodná vizuální představivost, poučená efekty postmoderní estetiky a zhmotněná „ručními“ triky (namísto digitálních kouzel se využily makrofotografie chemických reakcí podmořských organismů) i mystickou hudbou, je totiž přesvědčivější než svévolně překombinované a prvoplánově tezovité objevování universálních Velkých Pravd. Nijak převratné myšlenky o věčném cyklu života režisér obratně maskuje přebujelým metaforickým šifrováním a místy comicsově zjednodušenou „pop-filozofií“, nad jejímiž spirituálními a metafyzickými významy se dozajista i na českých internetových fórech povedou nekonečné diskuse. Navzdory spletitým formálním hrátkám je ale Fontána ve své podstatě „průhlednou“ melodramaticky srdcebolnou love story o ztrátě blízkého člověka a o neutuchající lidské touze po věčném životě.