Dopisy z Iwo Jimy tvoří s Vlajkami našich otců dvojici válečných filmů, v nichž Clint Eastwood zachytil osudy vojáků v japonsko-americké bitvě o ostrov Iwo Jima v únoru a březnu 1945, na sklonku druhé světové války. Tentokrát se na bitvu podíval očima Japonců, kteří krvavě prohráli: z 22 tisíc vojáků jich přežilo jen několik stovek. Eastwood se zaměřil na odlišné japonské pojetí cti, nutící vojáky raději spáchat sebevraždu či se vrhnout do předem ztraceného útoku, než přiznat porážku, případně padnout do zajetí. Obránci ostrova Iwo Jima byli do akce už povoláváni s tím, že pravděpodobně padnou v boji, a snaha přežít je jejich veliteli prezentována jako cosi zavrženíhodného.
Hlavnímu hrdinovi, mladému pekaři Saigovi (Kazunari Ninomyia) je sebevražedný fanatismus cizí, má pro návrat domů mimořádně silnou motivaci. Čeká tam na něj žena, jež byla v době, kdy narukoval, právě těhotná; narozenou dceru ještě ani neviděl. Bitvu sledujeme od počátku převážně jeho očima – od únavného budování zákopů před útokem, přes několikatýdenní krvavou řež, po vysilující finále, kdy posledním několika přeživším vojákům, pojídajícím z hladu červy, docházejí střelivo, síly i zdravý rozum.
Další významnou postavou filmu je vrchní velitel ostrova generál Kuribayashi (hraje jej charismatický Ken Watanabe). Zatímco o Saigovi se toho mnoho nedozvíme – jeho postava je charakterizována převážně jen vůlí přežít – Kuribayashi je předveden jako postava mimořádně zajímavá a rozporuplná. Z flashbacků zjišťujeme, že před několika lety pobýval ve Spojených státech. Zemi svého protivníka zná dobře, a také ji obdivuje. Na rozdíl od mnoha svých podřízených je velmi racionální a snaží se mírnit jejich fanatismus. Avšak nemůže nic změnit na tom, že i on je poddaným japonského císaře a podléhá národním tradicím.
Na rozdíl od Vlajek našich otců, které Clint Eastwood poskládal z mozaiky o několika časových rodinách, jsou Dopisy z Iwo Jimy prosté chronologické vyprávění. Jeho hlavní působivost tkví především ve vypjatých scénách, v nichž se střetává sebevražedné odhodlání a normální lidská touha po životě. Nechybí ani černý humor v podobě tragikomické figurky nešťastného četaře, který – obložený výbušninami – si lehne na cestu, aby zlikvidoval americký tank. Ten však pořád nejede a nejede…
V několika málo místech se děj Dopisů propojuje s příběhem Vlajek našich otců. Ve Vlajkách američtí vojáci objeví jeskyni plnou rozervaných mrtvol Japonců a Dopisy z Iwo Jimy odhalí drama, které tomu předcházelo. V drastické scéně hromadné sebevraždy si japonští vojáci nechávají roztrhat vnitřnosti granáty. Těm, kteří by toho nebyli schopni, hrozí kulka od spolubojovníka. Podobná propojení jsou ale spíše nenápadná. I když oba filmy navzájem tvoří zajímavý kontext, pro pochopení jednoho z nich není nezbytně nutné znát také jeho souputníka.
Vizuálně oba filmy spojuje strohá barevná škála, pohybující se od vybledlé šedé a šedozelené po černou. Bitevní scény jsou zachyceny podobně, tvoří je nepřehledný chaos záblesků a výbuchů, v němž může být osudnou střela z řad protivníka, i ta z vlastních řad. Dopisy z Iwo Jimy a Vlajky našich otců mají společné i obecnější téma hluboké propasti mezi tím, co hlásá ideologie posílající vojáky do války, a tím, co vojáci ve válce skutečně prožívají. Zatímco z propagandistické hlásné trouby znějí zvučná, ale bezobsažná hesla, v zákopech pod palbou se dějí věci, které s velkohubým „hrdinstvím“, „ctí“ nebo „vlastenectvím“ nemají vůbec nic společného.