Komedií o novinách a novinářích honícími se za senzacemi bylo natočeno bezpočet. Satira Ďábel nosí Pradu se ale odehrává v prostředí typickém pro mediální svět přelomu tisíciletí – v luxusním módním magazínu, který je úzce propojený s reklamou, marketingem a tudíž i s miliardovým byznysem. Jeho hlavní protagonistkou je začínající novinářka Andy (Anne Hathawayová), která ignoruje veškeré módní trendy. Protože ale potřebuje získat peníze i kontakty, rozhodne se ucházet o místo asistentky nejvlivnější ženy módního průmyslu, která je – coby „strážní oheň elegance a vkusu“ – šéfredaktorkou proslulého newyorského časopisu. A přestože si Andy myslí, že kvůli práci nemusí měnit styl, z oné ve výprodejích nakupující nevychrtlé venkovanky, která je z pohledu v magazínu pracujících anorektických „klaperek“ zcela out, se vyklube krásná, chytrá, dokonale oblečená, nalíčená i učesaná „pretty woman“.
Adaptace stejnojmenného knižního bestselleru Lauren Weisbergové (která pracovala jako asistentka u šéfredaktorky Vogue Anny Wintourové) se ujal David Frankel, jenž režíroval šest epizod seriálu Sex ve městě. Přestože se i Andy pohybuje mezi samými báječnými lidmi na báječných večírcích, film se nezabývá sexuálními trapasy žen, které se řídí radami a životním stylem časopisu Cosmopolitan a své nezdary zapíjejí koktejlem téhož jména. Je to příběh o ambiciózní dívce, která nastoupí do firmy jako sekretářka, jíž se sice říká asistentka, ve skutečnosti se však stává tyranizovanou otrokyní, která musí být k dispozici své šéfové po čtyřiadvacet hodin denně. A je to také – nebo spíše mohl to být – příběh o hranici, na níž se kariéristická loajalita stává synonymem pro totální ztrátu sebeúcty.
Pygmalionovská proměna hlavní aktérky, která je – vzhledem k její stoupající kariéře a tudíž i časové zaneprázdněnosti a novým příležitostem – spojena s partnerskou krizí, je v první části snímku jiskřivě zábavná. Autorka předlohy i režisér jsou přesně obeznámeni s exkluzivním prostředím, v němž se film odehrává. Mají detailně odposlechnutý afektovaný slovník onoho narcistně sebestředného, snobského, stylovostí chorobně posedlého biotopu („Moderní žena dá průchod šelmě, kterou má v sobě, a dobude velkoměsto.“). A mají i dokonale odpozorovány groteskně absurdní rituály a vzorce chování ve všech patrech hierarchie typické lifestylové firmy (ve které i asistentky mají své asistentky a i v těch nejvíce pokořujících situacích se – místo toho, aby za sebou práskly dveřmi – přesvědčují, že „mají rády svoji práci“). Věrohodnost prostředí dotvářejí i „chic“ kostýmy Patricie Fieldové, která značkově oblékala i hrdinky seriálu Sex ve městě.
Tvůrci se mohou opřít i o solidní obsazení, ačkoli představitelka ústřední postavy Anne Hathawayová (Deník princezny, Zkrocená hora) si snad až příliš často vypomáhá pubertálně vykulenými grimasami a zůstává tak ve stínu svých dvou kolegyň. Její mondénní, jako kus ledu tvrdou i chladnou šéfovou, jíž zásadně „nezajímají podrobnosti neschopnosti jejích podřízených“, s diktátorskou grácií a s ďábelsky zdrženlivým klidem ztvárnila Meryl Streepová. Její postava (jež byla ve srovnání s oním hysterickým monstrem v knižní předloze výrazně „polidštěna“!) by přesně zapadla mezi vzájemně se nenávidějící šéfredaktorky v Altmanově sžíravé satiře Prêt-à-Porter. Plastičtější kontury, než jakými Hathawayová vybavila svoji Andy, dodala britská herečka Emily Bluntová (Moje léto lásky) postavě zoufale snaživé a ctižádostivé „první asistentky“, která sní, že bude nosit šaty špičkových návrhářů a je proto ochotna masochisticky snášet jakékoli ponížení.
Největší slabinou snímku, který zřejmě měl být pokusem o moderní variantu komedií Franka Capry o lákavých svodech velkoměsta, je jeho kompromisnost. Jeho satirické ostří totiž není nikdy tak jízlivě nabroušené jako v připomenutém Altmanově snímku. A některé situace, do kterých se Andy dostává, ve své přemrštěnosti devalvují do té doby zdárně navozený punc realističnosti (honba za nevydaným rukopisem Harryho Pottera). V závěru navíc snímek alibisticky sklouzává ke zcela nevěrohodnému a falešnému moralistnímu vyústění. Andy sice splyne s velkým světem, nad nímž se cítila povznesená, posléze však pochopí, že je vábena „temnou stranou Síly“, že se otočila zády k (papírově kladným a naprosto nudným) přátelům a že kvůli botám a kabelkám zradila vše, čemu věřila. Svoji „nezávislost“ poté deklaruje zahozením služebního mobilu...
Sami tvůrci však přitom přistupují na pravidla hry o důležitosti módy v životě, jakou módní průmysl i společenské magazíny hrají se svými klienty i čtenáři. A jejich snímek se tak stává stejně módním, ale i stejně pomíjivým produktem své doby. Při jeho sledování se asi nejvíce pobaví diváci, kteří se někdy v módním byznysu a v médiích nebo dalších firmách s ním spojených pohybovali. A většina divaček se Andy zřejmě nebude ani smát, ani ji litovat, ale bude jí spíš tiše závidět práci, pro kterou by miliony dívek vraždily.