Nejsem zřejmě jediný, kdo zastává názor, že Českého lva postihuje únava stereotypu. Když se podívám na letošního Českého lva jako pořad uváděný v hlavním vysílacím čase sobotního programu, musím konstatovat, že se jednalo o pořad velmi nudný, dovolil bych si tvrdit, že v mnohém až trapný.

Autor projektu se rozhodl v letošním roce ohromit všechny diváky, včetně těch televizních, tím, že angažuje coby předávající osobnosti, kteří se většinou objevili coby moderátoři hlavních či nominačních večerů. Mezi dvanácti muži měly být dvě ženy. Byla nakonec jedna. Avizovanou, nemocí indisponovanou Halinu Pawlowskou nahradil Petr Vachler. Když se začalo mluvit o čtrnácti moderátorech, předpokládal jsem, že se dočkáme všech, kteří v minulosti provázeli Českým lvem. Ale chyběli ti právě nejlepší. Jiří Macháček (moderoval lva vloni) a především nejvýraznější moderátorská osobnost Českého lva Jaroslav Dušek (galavečerem provázel v letech 2000–2003).

V proudu víceméně trapných vystoupení (ze kterých v trapnosti jednoznačně dominuje vystoupení dua Matonoha-Liška, Miroslava Donutila, Milana Steindlera či neustále dokola stejné historky vyprávějícího Bolka Polívky) působí jako pověstná pěst na oko vystoupení vždy distinguovaného Marka Ebena a jeho skupiny. Ani hlavní průvodce večera Igor Chmela nepřesvědčil. Nedivím se třeba Václavu Marhoulovi, který pro tisk řekl, že si raději Českého lva užije z pohodlí křesla u televizní obrazovky. My, co jsme byli přímo v Lucerně jsme přepnout nemohli, nezbývalo nám než se řídit rčení: „Neživíš, tak nepřepínej...“ Nejsmutnější je asi fakt, že výrazné změny se nedočkáme ani do budoucna; Petr Vachler potvrdil, že odmítá jakékoliv inovace.