Letos je to již patnáctý rok, co jsme dali vale komunistickým diktátorům, osamostatnili se a vpustili do českých luhů a hájů kapitalismus. Hurá, křičeli všichni, konečně žádný útlak, a konečně vzniknou ty správné české filmy podle děl, jež se musela sušit v šuplících. Konečně žádné výběrové a schvalovací komise a cenzoři. Po patnácti letech se chce říci – vraťte se schvalovací komise, vrať se státní dohlede nad filmy. Neboť za těch 15 let vzniklo každý rok 14 - 20 českých filmů (výjimkou je rok 1992, kdy jich bylo pouhých osm), a z těch více jak dvou set titulů si vydobyla jakés takés jméno sotva desetina.
Všechen ten pád začal tím, že se česká vláda vzdala zcela zadarmo Barrandova. Pravda, měla sice jakousi zlatou akcii, ale kde té je dnes konec a kde ji myši snědly! Barrandov patří každou chvíli někomu jinému – tu kosmetické firmě, tu horníkům, zařízení se rozprodává, a jeden dva zbylé ateliéry využívají buď zahraniční štáby (nyní stále méně), nebo pro natáčení zábavných pořadů jedné komerční televize, která zde sídlí.
Rovněž s tou přemírou námětů v šuplících to nebylo nijak slavné – v době překotného podnikání a privatizace, kdy peníze tekly proudem, se chtěl stát filmovým mecenášem kdekdo – vzpomeňme jen ambiciózního Rudolfa Hošnu a jeho Trhala fialky dynamitem, který chtěl v Brně vystavět moderní ateliéry barrandovského typu. Pak ho ale policie honila na dálnici jak malého kluka, protože s těmi Mercedesy podnikal načerno, zavřeli ho, a sotva ho pustili, opět se živil nepoctivě a letos se mu konečně podařilo zdárně emigrovat. Konec brněnských producentů.
Rok 1990 ještě patřil stále ke zlaté éře českého filmu (vzniklo 28 filmů), a to z prostého důvodu, že měly premiéru nebo se dotáčely filmy roztočené ještě za komunismu. Najdeme zde dětské filmy (Dva lidi v ZOO, Čarodějky z předměstí), pohádky (Freonový duch), muzikál (Kouř, Pražákům, těm je hej), debut tria Hřebejk - Jarchovský - Ondřej Trojan (hořká komedie Pějme píseň dohola), filozofické drama (Stavení), historický snímek (Svědek umírajícího času), kriminálky (Divoká svině, Silnější než já), psychologické snímky (Jen o rodinných záležitostech) apod. Mířím tímto odstavečkem k poukázání na jeden z neduhů, který v následujících letech českou kinematografii čeká – zcela vymizí žánrové filmy.
Již „soukromý“ rok 1991 přinesl na plátna pouhých deset filmů. Matka a dcera Pavláskovy zkusily po Zdeňku Troškovi co nejrychleji reflektovat na sametovou revoluci filmem Corpus delicti), pokračovací filmy Discopříběh 2 a Slunce, seno, erotika vznikly jednoznačně z diváckého kalkulu, i když dnes díky za ně, ani ne hodinový snímek Věry Chytilové o návštěvě Mozarta v Praze Mí Pražané mi rozumějí se také počítá jako distribuční, najdeme zde i pohádku O zapomnětlivém černokněžníkovi, nijak vřele přijatou Menzelovu Žebráckou operu podle Václava Havla, druhý film Milana Cieslara Někde je možná hezky o fanoušcích Johna Lennona, a konečně komerčně nejúspěšnější trio Tankový prapor, Requiem pro panenku a Obecná škola. Ach ano, tehdy ještě Jan Svěrák nechtěl být chytřejší nad otce, a dobře to dopadlo.
O roce 1992 jsme se již zmiňovali – pouhých osm titulů tvoří také již zmíněný snímek Trhala fialky dynamitem, dvě koprodukce (Kačenka a strašidla a Kačenka a zase ta strašidla - původně TV seriál), další „pokračovák“ Kamarád do deště II, slovenský snímek Lepšie byť bohatý a zdravý jako chudobný a bohatý, experiment bratří Cabanů Don Gio a divácké jedničky: Dědictví aneb Kurvahošigutntág a Černí baroni. Do filmových premiér se poprvé zařadí další původně televizní film (v ČsT měl premiéru roku 1996), a to Městem chodí Mikuláš. Česká televize se posléze stane jedním z nejhlavnějších producentů českého filmu, i když pro filmaře za nevýhodných podmínek, přičemž ČT poskytne za celoživotní práva na dílo jen tzv. věcné plnění – možnost postprodukčních prací.
Roku 1993 opět dochází k nárůstu českých filmů – premiér napočítáme 19, a to v rozmezí experimentální film (Krvavý román, Žiletky, Kanárská spojka) přes třeskuté komedie (Hotýlek v srdci Evropy, Svatba upírů), relativně filmařsky slušné komedie (Konec básníků v Čechách, „Voják Čonkin“, Jedna kočka za druhou), drsnou akčárnu (Nahota na prodej) až po opět televizní filmy (Anděl milosrdenství, Helimadoe, Kráva). Diváckým hitem byla pohádka – Nesmrtelná teta.
A konečně rok 1994 – 20 premiér, a z toho dvě Jana Svěráka: Jízda a Akumulátor I. Z televizních filmů se objeví na plátnech Andělské oči, Hrad z písku, Saturnin), a pozor! nově se začínají objevovat koprodukční filmy, kde míra české účasti může být diskutabilní (Příliš hlučná samota, Vášnivý polibek, Jak si zasloužit princeznu). Stále se sází na třeskuté komedie (Ještě větší blbec, než jsme doufali), drsárny (Vekslák), experimenty (Amerika, Pevnost, částečně Řád,), ale stále ještě se objevuje slušná filmařina profesionálů (Učitel tance, Díky za každé nové ráno, Lekce Faust, V erbu lvice – což mi připomíná, kde je ten film Zdislava z Lemberka, na kterýžto název si nechal jistý filmař dát patent, takže muselo dojít k přejmenování posledně jmenovaného filmu?). A začíná se poprvé prosazovat Troškova klika: Princeznou ze mlejna.
Celkově rokem 1994 ze zpětného pohledu končí profesionální filmařina a začínají se prosazovat amatérské snímky, divákům rádoby podlézavé tituly a prostě odpad, mezi nimiž už jen sem tam zazáří nějaký skvost.
15 let českého filmu 1990–2004: 2. část (1995–1999)
15 let českého filmu 1990–2004: 3. část (2000–2004)
